Jeskyně Waitomo, Otorohanga a Hamiltonské zahrady

Naše jedno z posledních dobrodružství na Novém Zélandě se odehrálo v okolí města Te Kuiti. Jsou tu totiž jeskyně Waitomo, které jsou obrovskou turistickou atrakcí na Novém Zélandě. Zamluvil jsem si pětihodinovou exkurzi jeskyně u firmy Rap, Raft 'n' Rock, která byla nejlevnější, ale také nejdelší. Nejdříve je člověk navlečen do tlustého potápěčského obleku, na nohou má holinky a na hlavě helmu se světlem. Poté začíná prohlídka jeskyně, do které se sezete po laně. Jeskyně v této oblasti jsou zvláštní tím, že tu žijí tzv. glow worms (svítící červi), kteří fosforeskují ve tmě a tak se cítíte jako pod noční oblohou posetou hvězdami. V srdci biolog, jsem hned musel uznat, že ve světle vypadali také zajímavě :). Po červech jsme sedli na nafukovací gumy a projeli se (no spíše propádlovali) jeskynní řekou a pak prolezli pár dírami. Kdyby nebylo červů, tak bych konstatoval, že celá atrakce stála za velký kulový. Už bych k této firmě nikdy nešel. A nakonec ještě chtěli, abychom si koupili od nich fotky (no žádné fotky nevidíte, tak víte jak jsem se rozhodl, hehe), na kterých jsme byli zobrazeni. No prostě business je business :).

Druhou atrakcí v této oblasti je tzv. Kiwi House, který je takovou Zoo novozélandské ptačí zvěře ve městě Otorohanga. Jelikož jsme nikde na Novém Zélandě neviděli ptáka kiwi, tak jsme zavítali sem. Mají tu až 20 kousků, ale jen 4 jsou pro turisty. Dva jsou ranní a dva odpolední exempláře, protože kiwi spí 20 hodin denně, tak je musí střídat, aby to bylo zajímavé:). Musím konstatovat, že tato zvířátka jsou fakticky zajímavá a srandovní když běhají. Nic podobného jsem v životě neviděl, takže jsem rád, že jsme šli.

Poslední zastávkou předtím než dojedeme zpátky do Aucklandu bylo město Hamilton, kde jsme navštívili známe hamiltonské zahrady. Jednou z největších atrakcí jsou zde menší zahrady vytvořené na způsob různých zemí např. Italie, Čína, Japonsko, Indie, Amerika atd. Vše je nádherně uspořádáno a zadarmo. Prošli jsme se asi dvě hodinky a pak už frrrr do Aucklandu.

Výstup na Taranaki a New Plymouth

Bylo na čase, abychom zamávali nashledanou jižnímu ostrovu a vydali se trajektem na severní. Proto jsme přespali jednu noc ve měste Picton, odkud odjíždí loď a brzy ráno se nalodili is milým Frodem. Cesta byla bez problémová, mají tam i dokonce video jako v letadle na delších trasách. Ve Wellingtonu jsme si dali malou snídani v podobě malých dortíčků z jednoho útulného obchůdku "Cozy Cakeshop" a pak se vydali směrem na sever do města Wanganui. Tady jsme také dlouho nezůstali a po jedné noci se vydali do naší destinace a to, město New Plymouth. Zde jsme naplánovali aktivity na pár dní.

Jednou z hlavní atrakcí v této oblasti je hora Taranaki, na kterou se dá v příznivém počasí i vystoupat. Není to vlastně normální hora. Je to sopka tyčícíse nad touto oblastí jako velikán, který jen dřímá a čeká na probuzení (snad bude ještě pár století spát:). Vyrazili jsme na tůru brzy ráno, ale jakmile jsme přijeli k ůpatí, kde začínala stezka, počasí se trochu zachmuřilo a začalo poprchávat. Řekli jsme si, že to stejně risknem a vyšlápli jsme si. Jenni se celý minulý den necítila dobře a moc se to při naší chůzi nezlepšilo, tak se rozhodla, že půjde zpátky a počká až se vrátím. Takže jsem zůstal sám na úpatí sopky, plný vzrušení a energie na zdolání 4 hodinového výstupu a 2 hodinvého sestupu. První hodina a půl byla ještě po stezce, tak se dalo v klidu jít, ale poté už začalo zmíněné soupání. Nejdříve pár stovek schodů a pak už jsem se ocitl v sopečné suti, po které už to tak rychle nešlo. Jeden krok dopředu znamenal půl kroku sesunuté suti dolů a tak jsem se trápil v mlze až nad oblaka, kde se překrásně vyjasnilo a bylo vidět do okolí. Odsud už jsem viděl vrcholek sopky, ale ještě mě od něj dělilo pár horolezeckých výkonů, které mi dali zabrat. Nakonec jsem se po 4 hodinách ocitl v zasněženém kráteru a na vrcholu sopky. Dal jsem si vydatnou svačinu a dal jsem svým nohám, které už tak trochu občas popadala i křeč, potřebný odpočinek. Cesta dolů byla taky náročná, ale už ne na fyzičku, spíš jsem musel dávat pozor, abych si nezlomil nohu:). Po dvou hodinách sestupu jsem byl zpátky u auta a Jenni, šťastný, že jsem to přežil bez úhony. Kolena a svaly na nohou mě ještě bolely pár dní, ale pocit z výstupu na sopku tuto bolest ztlumil :)

Na druhý den jsme jen odpočívali a třetí den jsem si zamluvil lekci surfování. Počasí nám moc nepřálo, byl vítr a pršelo a tak to byl zajímavý zážitek. Spolu s dvěma turistkama jsem byli jediní v moři a tak jsme měli prostoru až nad hlavu. Jako sport je to senzační zábava a i to dá dost zabrat. Vodní živel je prostě super :).

Christchurch, Hanmer Springs and Kaikoura

Christchurch je pěkně velké město, na které jsme nebyli zvyklí po novozélandských cestách a tak nás hned zaskočilo, když na nás pár lidí začalo troubit v autech po menším nedorozumění :). Rozhodli jsme se tu zůstat dva dny. První den jsme prošli centrum a setkali se s jedním kamarádem na večeři. Ale předtím než jsme dorazili do města jsme se projeli po poloostrově Akaroa, který je jižně od Christchurch a městečka jsou tam ovlivněna francouzskou kultůrou po přistěhovalcích. Tento poloostrov je vytvořen ze dvou sopek a vypadá spíše jako ostrov než nic jiného. Na druhý den jsme se vydali do Mezinárodního Antarktického centra, které je mimo turistické atrakce i používané jako výzkumné středisko pro vědce za několika zemí světa před jejich letem na Antarktidu. Toto středisko slouží jako muzeum o vývoji základen na Antarktidě. Nový Zéland vlastní Scottovu záklandu a ten Jennin kámoš, se kterým jsme měli večeři tam pracoval asi 6 měsíců tak jsme ho ihned museli vyzpovídat. Kromě informací o životě na Antarktidě je tu ještě výběh s malými modrými tučnáky a také delší video o podmořském životě na tomto zvláštním kontinentu. Návštěvu do tohoto komplexu bych vřele doporučil i když vstupné je na trochu dražší stránce.

Zmrzlí z Antarktidy jsme se vydali do nedalekého města Hanmer Springs, které je známe termálními lázněmi a tak jsme se ihned večer šli zmokřit. Docela se to hodilo, jelikož počasí bylo na draka a tak 40 stupňové bazény nám pomohli k udržení teploty těla. Naneštěstí byla dost studená noc, protože toto město je trochu v horách a tak jsme to ihned ráno sbalili a vydali na poloostrov Kaikoura, kde už bylo o trochu tepleji.

Kaikoura je známá pro milovníky velryb. Je tu nespočetná fregata turistických lodí, která vyplouvá každý den na pozorování těchto mořských obrů. I když je tato atrakce zajímavá, je dosti drahá a tak jsme velryby nechali velrybami a vydali se na asi 4 hodinovou štreku okolo poloostrova. Cesta vede hned na okraji útesů, z kterých se dají pozorovat koloni lachtanů slunících se na vyhřátých kamenech. Procházka byla nádherná, ale taky únavná a tak jsme poté jen lenošili v hotelu při novozélandské televizi.

Dunedin a nejvyšší hora Mount Cook

Z malého Stewartova ostrova jsme se přemístili do města Dunedin, kde jsme si naplánovali shlédnout zdejší faunu v podobě tučnáků, lachtanů (lvounů) hřívnatých či albatrosů. Tito živočichové se totiž volně vyskytují v této oblasti, takže se nemusí chodit do ZOO. Vydali jsme se na pár pláží, kde mají lenošit lachtani, ale žádné exempláře jsme naneštěstí neviděli a tak jsme se vydali na tučnáky. Tady jsme také neměli moc štěstí, protože tučnáci jsou přes den v moři a jsou k vidění jen k ránu a v podvečer. Na albatrosi jsme se už vykašlali, protože se mueselo platit vstupné do albatrosího výchovného střediska odkud se dali pozorovat. Tak jak vidíte, moc nám to s těmi živými tvory nešlo :).

Naštěstí jsme měli senzační počasí, takže naše další dobrodružství stálo za to. Vydali jsme se do města Twizel, které je vzdálené jen pár kilometrů od hory Mt. Cook. Po vykoupání v jezeře Ruataniwha a dobré noci spánku jsme se vydali na 4 hodinovou treku (Hooker Valley walk) k úpatí ledovce na hoře Mt. Cook. Sluníčko nás připalovalo a ani mráček na obloze, zcela nejlepší počasí, které jsme si mohli přát. Při našich cestách nám různí domorodci říkali, že lidé jdou k Mt. Cook i třeba pětkrát než ji vůbec mohou vidět. Ani jsme tomu nemohli věřit, protože my jsme jí viděli celý den. Při úpatí ledovce je menší jezero, které je tvořené řekou tekoucí pod ledovcem. Hned jsem to musel vyzkoušet a dal jsem si pár sekundovou koupel s plovoucím ledem, po které jsem rozmrazoval nohy na blahodárném sluníčku. Posuďte sami z obrázku. Ještě jsme se stihli podívat na ledovce Tasman a jeho plovoucí ledy v jezeru na úpatí. Poté jsme již vyrazili směrem jezero Tekapo a Christchurch.

Gore, Invercargill a Stewart Island

Nasledujice nase chladne dobrodruzstvi v Milford Sound, jsme zakotvili v nedalakem mensim meste Gore a doprali si teplejsi noci a dobreho spanku. Take tu byli v okoli mesta Clinton a Bush. Nahoda, ci ne? :)

Z mesta Gore uz to bylo jen kousicek do Invercargill, kde jsme meli stesti a nasli par antikvariatu, kde jsme se vymenili nase prectene knizky. To by clovek neveril, jak takoveto obchody prijdou vhod pri cestach. Jakmile jsme meli dalsich zajimavych tisice stranek uschovanych v aute, vydali jsme se do mesta Bluff, ktere je nejjiznejsim mestem jizniho ostrova na Novem Zelandu.

Z mesta Bluff totiz odjizdi lode trikrat denne na ostrov Stewart, treti ostrov Noveho Zelandu. Cesta nam trvala asi hodinku, ale na ostrove je pouze jedno mesto (ostatni plocha je narodni park) a tak bylo tezsi najit pristresek nad hlavu. Nastesti jsme meli stan, takze tento problem nebyl pro nas az tak horky. I jsme meli stesti a prodali nas prvni stan jednomu chudakovi, ktery nemohl najit ubytovani. Na druhy den nam pocasi pralo a slunicko nas vitalo na vetsine nasich kroku stezkami podel pobrezi. Rano jsme se vydali na cestu ke zdejsimu majaku, kde je kolonie zlutookych tucnaku. Avsak jsme zadne nevideli (oni totiz vychazeji do more rano a vraceji se vecer, tak neni jednoduche je pozorovat), uzili jsme si vylet jak se slusi a patri a i jsme narazili na zdejsi raritu ptaka Weka. Na zpatecni ceste nas chytla dost velka vychrice, ale ta trvala jen asi hodinu. Po kratkem odpocinku jsme se vydali na podvecerni exkurzi na druhou stranu mesta s cilem zahlednout ptaka Kiwi. Ostrov Stewart je jedno misto na Novem Zelandu, kde se jich jeste pobybuje okolo 20,000, protoze jejich predatori jsou monitorovani. I kdyz jsme meli oci a usi na stopkach, zadneho maleho opereneho kiwiho jsme nezahledli. Spis se asi musi clovek vydat na nekolika denni turu pres ostrov, aby nejakeho zahledl. Takze asi budeme muset zastavit v nejake zoo na ceste zpatky na sever, abychom jeste shledli tuto raritu nez Novy Zeland opustime.

Milford Sound

Plni energie pro relaxaci ve mestech Queenstown a Wanaka, jsme se vydali do zdejsi oblasti fjordu zvane Milford Sound. Tato oblast je jednim velkym narodnim parkem, kde se da vydat na nekolika denni turu, nebo si zajistit asi dvou hodinovy vylet na lodi a obdivovat zdejsi hory, vodopady a fjordy. Do mesta Milford vede jen jedna silnice, pri ktere je jeste vice zajimavosti, takze o zajimava zastaveni neni nouze. At jsou to zrcadliva jezera, kde se hory v bezvetri krasne odrazeji od hladiny, nebo male vodopady. Po ceste jsme se rozhodli, ze prespime v jednom z zakladnim kempu jen s toaletou u jezera Gunn. Slunicko nam svitilo a tak jsme si uzivali i jsem se, jak uz to byva zvykem, namocil ve studenem jezere. Avsak kolem peti hodin odpoledne jsme zacali tusit, ze toto mozna nebyl ten nejlepsi napad. Zacalo se nam totiz kourit od ust. Uvarili jsme si hustou polevku z plechovky a dali teply caj. Nabalili jsme se do par vrstev obleceni a postupne jak slunicko zapadalo jsme pridavali vice a vice. Jenni musela spat v aute a ja jsem nejak v kulichu, rukavicich a peti pary ponozek prespal noc. Nastesti jsme museli brzy rano vstavat, takze bychom se stejne nevyspali :). A tak jsme se zmrzli porano vypravili zbytek cesty do Milford (asi 40km). Na silnici jeste nikdo nebyl v 7 rano a tak jsme si uzivali prekrasnych rozhledu bez zivacka v dohledu. Tesne pred Milfordem je asi 1km tunel, ktery je spise dirou vytesanou skrze skalu a ma sklon jako z kopce. Tesne prednim jsme narazili na skupinku asi 4 papousku Kea, kteri nas zacali terorizovat a i si jeden z nich ukousnul kousek gumy z dveri u naseho auta.

V Milfordu jsme se jeste rano nalodili na lod a projeli se dve hodiny po zalivu plnych fjordu, vodopadu, racku a vysokych hor. Nejvyssi hora v okoli je tzv. Mitre Peak (1692m). Vodopady jsou pry vetsi behem deste, ale i presto staly za to. Ukazalo se, ze ranni vylet na lodi byl nejlepsi, protoze, kdyz jsme zakotvili uz na nas cekali haldy turistu hladovi po druhe jizde dne a mraky se zacali hrnout pres vrcholky hor.

Jezero Wanaka, Arrowtown a Queenstown

Bylo nebylo, za sedmery horami a rekami se rozprostira prekrasne prirodni kralovstvi naplnene zlatymi slunecnimi paprsky, ktere se odrazeji od zrcadlovitych jezer plnych stavnatych ryb. :) Timto zpusobem by se asi dalo popsat nase cestovani v okoli mesta Wanaka. Mesto lezi na okraji obrovskeho jezera a je obklopeno horami skoro po vsech stranach. Proste nadhera. Aktivit pro turisty je tu az po krk od kajaku, horskych kol az po relaxaci u jezera. Nanestesti se nam moc nedarilo u pocasi s teplem a tak jsme to vzali dost zlehka a snazili se aktualizovat nas blog. To byste neverili kolik casu toto blaboleni zabere :). K veceru jsme pak navstivili zdejsi kino Paradiso, ktere se vyznacuje tim, ze se zde sedi na kauci (jako doma) a muze se tu i jist normalni vecere pri sledovani filmu. Na druhy den se tu poradal maratonsky zavod na horskych kolech a v behu pres hory a doly (Motatapu Icebreaker 2007)a tak se to lidmi jen hemzilo, zacinaje uz v 6 hodin rano. Proto jsme se po kratke prochazce podel jezera rozhodli vyrazit do dalsiho mesta Arrowtown, kde zavod mel koncit.

Kvuli zavodum, byly vsechny kempy v Arrowtown zabrane a tak jsme se ubytovali v nedalekem meste plnem adrenalinu Queenstown. Na druhy den jsme se vratili zpet do Arrowtown, ktere je zname tim, ze se zde tezilo zlato ve zdejsi rece. Srdce mesta vypada jako z divokeho zapadu a na jednom konci jsou i zustatky z tehdejsi cinske ctvrti, kde zlatokopci z dalneho vychodu zivorili. Zlata horecka uz davno opustila toto mesto, ale obcas zde nejaky vasnivy turista najde kousicek zlata. Nedavno pry nekdo nasel velkou hrudku. Hned jsme to take museli vyzkouset a tak jsme se na par hodin promenili do horlivych zlatokopu a vypujcili si ryto a lopaticku od zdejsi turisticke budovy. Po par hodinach machani ve studene vode jsme nic krome reumatismu nenasli :) a tak jsme si dali misto zlata zmrzlinu.

V Queenstown jsme se jeste porad relaxovali a pronajali jsme si na tri dny maly byt. Jak jsem jiz uvedl, Queenstown je mesto s adrenalinovymi predrazenymi atrakcemi, jako je bungy jumping, skydiving, rafting atd. Az bych rekl, ze je to az drzost chtit $150 za 5 sekund volneho padu na gume :). No, nicmene se najde hodne jedincu, kterym to nevadi zaplatit. Mozna najdeme nejake levnejsi misto, kde neco takoveho podnikneme.

Greymouth, Barrytown a ledovce Franz Josef a Fox

Po únavné výpravě do Abel Tasman jsme se těšili na pár dní odpočinku a počasí nám k tomu hned přálo. Začalo totiž být deštivo a tak jsme se snažili při naší cestě na jih najít nějaký motel nebo karavan na pár dní. První den jsme neměli štěstí a tak jsme museli zůstat ve stanu u města Westport. Přestáli jsme noc a druhý den jsme se vyrazili podívat na kolonii tuleňů, která se v tomto ubohém počasí vyvalovala na pobřežních skalách ubíjených obrovskými vlnami. Nic moc dlouho jsme nezůstali a vydali se zase na cestu na jih do města Greymouth. Ještě po cestě jsme shlédli tamější Pancake skály, které jsou zajímavé tím, že mají vrstvy jako naskládané omelety.

V Greymouth jsme konečně našli co jsme hledali a tak jsme se uvelebili v zateplené místnosti se sprchou, kuchyní a televizí v jendom zdejším motelu. Další den jsme měli cochcárnu a nic jsme nedělali. To byla lebeda. Jídlo jsme si v klidu mohli uvařit a vyspat se v měkké posteli:). No co vám budu povídat, jedna báseň.

Nedaleko Greymouth je malé městečko Barrytown, kde nám nějáci turisti doporučili celodenní atrakci výroby nožů. Znělo to zajímavě, tak jsme se vydali ve stopách nožařů a vyrobili jsme si vlastní nože. Jeden místní podnikatel uspořádá každý den skupinu asi 10 lidí a vede je ve výrobě nožů. Začali jsme hned u ohně a kovadlini, kde jsme se vymlátili do železa k smrti. Poté jsme použili pásy smirkového papíru na mašinách a vybrousili jsme místo na držátko. Pak přišel čas na dřevěné držátko a přinýtování ho do nože. Po držátku jsme začali brousit nůž do tvaru, který každý viděl ve své mysli. Někteří se vydali cestou žabykuchů, jiní kuchyňských nožů a další loveckých. No prostě, každý nůž byl úplně unikátní. Celá výroba byla dokončena vyleštěním a navoskováním celého výtvoru. Co vám budu vyprávět, doporučil bych, aby si to každý zkusil sám, protože je to zážitek na celý život.

Minulé dva dny jsme procestovali v okolí ledovců Franz Josef a Fox. Je to až po takovýchto terénech, kdy si člověk uvědomí jak je ta naše příroda mocná. Je možné se přidat k jedné z početných výprav, které se vydávají až na ledovec, ale tato možnosžt je dosti drahá a tak jsme se jen prošli po mnoha stezkách u obou ledovců a myslím si, že jsme viděli dost.

Abel Tasman

Naším dalším dobrodružstvím byla Abel Tasman štreka, která má trvat asi 3 dny chůzí. Po cestě lze přespat ve zdejších bungalovech nebo ve stanech. Také je velmi populární místo chůze zvolit kajak, který je rychlejší. Celá tůra je z města Marahau do Totaranui, ale může se zkončit v jekékoli části, protože zde fungují tzv. vodní taxíky, které převážejí hordy turistů z jednoho místa na druhé a staví na asi čtyřech jiných místech mezi začátkem a koncem. My jsme zvolili jeden den na vodě v kajaku z Marahau do Bark Bay a druhý den chůze z našeho kempu v Medlands Beach do Awaroa. Už hned jak jsme si došli vyzvednout žlutý kajak a dostali dvou hodinovou instrukci jak se pohybovat kajakem v moři, jsme začali cítit, že nebude dostatek času se dostat na dezignované misto v Bark Bay. Měli jsme tam totiž nechat kajak v 3 hodiny, aby ho vodní taxík mohl dopravit zpátky do Marahau. Všichni nás ujišťovali, že máme dostatek času se tam dostat v čas. Fakticky jsme se tam dostali v čas, ale problém byl v tom, že jsme museli neustále pádlovat a měli jsme jednu přestávku asi na 15 minut. Takže tak jsme si nepředstavovali den v překrásné přírodě na kajaku. Nu což, alespoň naše stanoviště bylo pěkné na útulné malé písčité pláži. Po dvojnásobné masáži ramen a zad jsme rychle usnuli na tvrdém povrchu ve stanu :). Druhý den ráno jsme to vzali ležérně a asi v 10 ráno jsme se vydali se vším všudy na asi čtyř hodinovou tůru do Awaroa. Zase jsme, ale měli časový limit, protože nás tam mělo čekat vodní taxi ve 3 hodiny. Cesta nám šla dobře a i jsme měli štěstí na odliv, takže jsme si nemuseli namočit boty. To je jedna taková zajímavost na Abel Tasman, části této štreky se dají přejít suchou nohou pouze několik hodin před a po odlivu, jinak se člověk musí brodit vodou nebo zůstat na jednom břehu a ráno přejít na druhý. Podařilo se nám dojít v jednom kuse do cíle a stihli jsme vyhlídkové vodní taxi zpět do Marahau. Na konci cesty jsme se shodli, že už bychom Abel Tasman nemuseli znovu podniknout, protože ty časové limity jsou dost na nervy. Lepší by to bylo být na své vlastní časové lajně a nebo si půjčit kajaky na dva dny, ale to už zase bylo trochu dražší. Zážitek to byl docela dobrý i přes všechna časová uskalí. :)