Wellington a Cookův průliv

Město Wellington je docela malé (150 tisíc) na to, že je hlavní město Nového Zélandu, ale jeho strategická poloha při okraji Cookova průlivu ho staví do dobré pozice pro biznis. Wellington je velmi pěkné a útulné město, i přes neustávající vítr v jeho ulicích. Když se člověk brouzdá ulicemi ve Wellingtonu, připadá si jako v miniaturním San Franciscu v Kalifornii.

Rozhodli jsme se ztrávit 4 dny v jediném kempu ve městě, který se nazýval Rowena's Lodge. Ve skutečnosti to byl hostel, ale měl v zadu malou zahrádku, kde se mohli rozložit stany. Stanů tam bylo napráno asi 13 na malém prostranství, které by normálně sloužilo jen asi třem v lesním kempu. Takže si umíte představit tu symfonii zavíraní a otevíraní zipů během ranních a večerních hodin. Nebylo to však tak zlé, protože Rowena je velmi blízko centra a má parkoviště a hlavně je levná. Takže člověk rychle zapomene na újmu v soukromí, jelikož se to vyplatí.

Ve Wellingtonu je jedno z nejlepších muzeí, v kterém jsem kdy byl a ještě navíc je stále zadarmo. Muzeum se nazývá Te Papa a můžete si prohlédnout exhibice o začátcích Nového Zélandu, příběhy emigrantů, výstavy zvířat, které ukáží čtyři druhy ptáka kiwi a vyhynulého obra ptáka Moa. V jedné z atrakcí můžete i zažít zemětřesení, které není tak zajímavé, ale sranda.

Jako v Praze na Petřín, také ve Wellingtonu je lanová dráha, která vede do zdejší botanické zahrady, kde je překrásný rozhled na celý Wellington. Nachází se tu většina druhů stromů a rostlin, které rostou na Novém Zélandu i tu najdete zahradu růží a hvězdárnu. Z botanické zahrady se dá sejít dolů do města k budovám parlamentu, kde je tzv. Beehive (včelín), který je architektonickým diamantem Wellingtonu. Po této procházce jsem nemohl odolat a dal jsem si pár kilometrů ve zdejším veknovním bazénu, který je nedaleko Beehivu (jediný venkovní bazén, který jsem našel ve Wellingtonu).

Jeden podvečer jsme ztrávili v maorské restauraci "Kai in the city", která byla nedaleko našeho hostelu. Majitel nám hral na kytaru a prozpěvoval maorské Maori písničky, do kterých nás i občas zapojil se slovami na papíru v ruce. Také nás naučil pár maorských frází a i zazpíval k narozeninám jednomu Němcovi co tam posedával. Jídla nejsou nějak velká a levnám, tak tam nechoďte hladoví, ale za to jsou velmi chutná.

Poslední den ve Wellingtonu jsme se nalodili na velký trajekt s autem a vydali na tří hodinovou cestu přes Cookův průliv ze severního ostrova na jižní. Počasí nám přálo a tak jsme si užili překrásných výhledů na krajinu u jižního ostrova. Po příjezdu jsme se rozhodli dojet do města Nelson, které má prý být jedním z nejsušších míst na Novém Zélandu.