Poušť Atacama

V Santiagu jsme nastoupili do luxusního autobusu Tur Bus, ve kterém jsme si zarezervovali ty nejlepší sedadla či spíše lehátka (Premium). Tyto lůžka v dvoupatrovém obru nám poté sloužili jako hostel během 23 hodinové cesty do San Pedra de Atacama. Bylo to velmi pohodlné s jídlem a televizí (i když španělskou) po celou cestu. Chile má totiž jednu z nejlepších autobusových sítí v Jižní Americe a tak to pro cizince není až tak útrpné jako pravděpodobně co nás čeká v Peru:).


San Pedro de Atacama je malé městečko u pouště Atacama, které je vlastně nejsušší pouští na zemi. V této malé vesničce se to turisty jen hemží, ale zase to není až tak zlé, protože uličky stále mají svůj jihoamerický vzhled. Lidé, kteří žijí v této oblasti asi vydělávají jen na turismu, protože tu jsou turistické agentury na každém rohu, které uspořádávají exkurze do místních přírodních jevů jako jsou laguny, solné pole, vrcholaté údolí, či noční obloha. Moc jsme neváhali a hned první den se vydali na exkurzi do místního údolí měsíce (Valle de la Luna) což vlastně bylo jen jednou součástí naší cesty, protože jsme se nejdříve zastavili na vyhlídce nad městem, kde jsme dostali podrobný komentář o této oblasti, legendách atd. Poté jsme zajeli do Valle de la Muerte (údolí mrvých) a pak do nějakého kaňonu, kterého jméno jsem nepochytil. V tomto kaňonu bylo zajímavostí to, že když jste byli potichu dalo se slyšet jak praskají solné skály. Exkurze byla dost zajímavá a levná, takže bych doporučil.

V San Pedru je také malé muzeum, ale to asi ani nestojí za to, protože kromě historie tam nic moc není na vystavení, možná jen pár hrnců a talířů. Ale co je více zajímavé je, že se tu dají vypůjčit kola na den nebo na půl dne a s mapkou se vyjede do okolní pouště a oáz. To víte, že jsme to hned vyzkoušeli a vydali se prozkoumat různé ruiny z období Inků (Pukara de Quitor nebo Catarpe). Cesta měla vézt skrze tzv. Ďáblovu roklinu, ale někde jsme udělali špatnou zatáčku a tak jsme si zajeli asi 20km navíc po cestě, která byla spíše pro více pokročilé horské kolaře. Naštěstí jsme měli dostatek vody a tak jsme tu roklinu nakonec našli a v pořádku se vrátili zpátky do San Pedra.

Jídlo v San Pedru se dá rozdělit na drahé a levné. První večer jsme udělali chybu a povečeřeli jsme v dosti drahé restauraci Adobe, kde jídlo bylo senzační, ale cena již nikoli. Další dny už jsme prozkoumali okolí a jedli jsme v místních trzích nebo restauracích pár bloků od centra, kde jídlo stálo jednu čtvrtinu a také velmi výborné.