Auckland a nejsevernější část Nového Zélandu

Konečně jsem si našel trochu času na aktualizování blogu. Momentálně se nacházíme na Novém Zélandu. Během prvního týdnu v Aucklandu jsme měli na agendě koupení ojetého auta, které nám bude sloužit po dobu 3 měsíců. Hned po příjezdu jsme zkontrolovali nástěnku v našem hostelu Bamber House, kde majitelé různých čtyřkolek provokativně vyvěšují jejich nabídky. Většina plakátů vypadá podobně, takže se člověk vetšinou soustředí jen na cenu auta, ale co mě zaujalo na jednom inzerátu byla česká adresa u seznamu majitele auta. No jasně, že jsem hned zavolal a domluvili jsme se, že se na auto podíváme až dorazí do Aucklandu za 3 dny (i když zájemci už byli, majitel říkal, že když se s ním setkám hned po příjezdu tak může auto být naše). Takže s tímto ujištěním jsme již dále nehledali a jen tak se poflakovali po Aucklandu a okolí našeho hostelu u hory Edenu. Tato hora, je vlastně spící sopka. Když přišel den D, tak jsme čekali až nás český majitel auta zavolá. A nic. Tak jsme museli být proaktivní a zavolali jsme my, ale jen, abychom byli zklamáni, že už auto je prodané. Nu což, museli jsme teď hledat dále. Naštěstí jeden mladý kluk z Kanady, který prodával auto bydlel v našem hostelu, a tak jsme ho hned oslovili a vše klaplo. Auto asi po 10 dnech stále jezdí bez problémů (musím to zaklepat).

Během minulého týdne jsme navštívili různé severní části Nového Zélandu. Začali jsme v chráněném lese Waipoua, který je známý obrovskými Kauri stromy. Některé z nich dosahují průměru až 5 metrů. V tomto lese jsme také strávili naši první noc v zakoupeném stanu (starý A typ nás stál použitý, asi 700Kč). Stan zatím stojí, takže pokračujeme dále. Po pár lesních vycházkách velmi zajímavým porostem, plným obrovitým kapradím jsme zavítali do místa, které se v překladu nazývá Wairere kameny (Wairere boulders). Jsou zde největší krystalové kameny na Novém Zélandu. Geologii moc neruzumím, ale dvou hodinová tůra lesem byla plná senzačních výhledů na krajinu a také jsme se dozvěděli, že na Novém Zélandu je 5 druhů kapradin. Naší další zastávkou byl nejsevernější místo na NZ a to mys Reinga. Krajina je tu úžasná a výhled na moře ještě lepší. Je zajímavé, že zdejší přímořské okolí je prošité dunami pouště. Jedna z nejznámějších je duna Te Paki, kde se provozují sjezdy na prknech na písku. Nemyslím si, že to je zase až tak jiný pocit než na sněhu nebo na vodě, takže jsme to neabsolvovali. Nicméně to bylo poprvé co jsem stál jakoby v poušti. Po večerním pouštním vytížení jsme se ubytovali ve stanové oblasti u Waitiki, kde jsme po sléze zjistili, že se tu rojí komáři. Takže po několikanásobném krve prolití při masakrování komárů ve stanu, jsme se moc nevyspali :).

Na cestě ze severu jsme se zastavili ve městě Russell (také známé pod maorským jménem Kororareka), což vlastně bývalo hlavní město v 18tém století. Při našich cestách světem jsem našel pár rybářských háčků a vlasců, tak jsem si vytvořil provizorní pytlačku a zkusil jsem tu z mola štěstí. Nic moc se to nedařilo, takže po neukrutné bytvě s malilinkatými rybičkami jsem tam zanechal dva krajíce chleba, jeden zaseknutý háček a jednu rybu s naušnicí v hubě. Prostě jsem nic nechytil, asi na starodávnou metodu kapřího chleba to moc nebre. Příště vyzkouším nějakou zakoupenou návnadu. U města Russell je také oblast s názvem Waitangi, která nese velkou váhu v historii Nového Zélandu. Je to právě zde, kde maorští náčelníci podepsali smlouvu s britskou korunou o uzavření míru a vzniku novozélandského státu pod britskou korunou. Bylo to tam hezké a pro spestření jsme si připlatili a navštívili maorskou show s muzikou a tancováním.

Naše poslední zastávka byla v malém měste Tutukaka, kde jsem se vydal na potápěčskou výpravu v mořské rezervaci u ostrovů Poor Knights. Bylo to senzační, ale voda fakt studená (21 stupňů). Ještě na cestě zpátky do Aucklandu jsme zastavili u termálních lázní Waiwera, ale toto nás trochu zklamalo, protože tento areál je spíše pro děti, takže relaxace s výřivkami tam nejsou.