Poušť Atacama

V Santiagu jsme nastoupili do luxusního autobusu Tur Bus, ve kterém jsme si zarezervovali ty nejlepší sedadla či spíše lehátka (Premium). Tyto lůžka v dvoupatrovém obru nám poté sloužili jako hostel během 23 hodinové cesty do San Pedra de Atacama. Bylo to velmi pohodlné s jídlem a televizí (i když španělskou) po celou cestu. Chile má totiž jednu z nejlepších autobusových sítí v Jižní Americe a tak to pro cizince není až tak útrpné jako pravděpodobně co nás čeká v Peru:).


San Pedro de Atacama je malé městečko u pouště Atacama, které je vlastně nejsušší pouští na zemi. V této malé vesničce se to turisty jen hemží, ale zase to není až tak zlé, protože uličky stále mají svůj jihoamerický vzhled. Lidé, kteří žijí v této oblasti asi vydělávají jen na turismu, protože tu jsou turistické agentury na každém rohu, které uspořádávají exkurze do místních přírodních jevů jako jsou laguny, solné pole, vrcholaté údolí, či noční obloha. Moc jsme neváhali a hned první den se vydali na exkurzi do místního údolí měsíce (Valle de la Luna) což vlastně bylo jen jednou součástí naší cesty, protože jsme se nejdříve zastavili na vyhlídce nad městem, kde jsme dostali podrobný komentář o této oblasti, legendách atd. Poté jsme zajeli do Valle de la Muerte (údolí mrvých) a pak do nějakého kaňonu, kterého jméno jsem nepochytil. V tomto kaňonu bylo zajímavostí to, že když jste byli potichu dalo se slyšet jak praskají solné skály. Exkurze byla dost zajímavá a levná, takže bych doporučil.

V San Pedru je také malé muzeum, ale to asi ani nestojí za to, protože kromě historie tam nic moc není na vystavení, možná jen pár hrnců a talířů. Ale co je více zajímavé je, že se tu dají vypůjčit kola na den nebo na půl dne a s mapkou se vyjede do okolní pouště a oáz. To víte, že jsme to hned vyzkoušeli a vydali se prozkoumat různé ruiny z období Inků (Pukara de Quitor nebo Catarpe). Cesta měla vézt skrze tzv. Ďáblovu roklinu, ale někde jsme udělali špatnou zatáčku a tak jsme si zajeli asi 20km navíc po cestě, která byla spíše pro více pokročilé horské kolaře. Naštěstí jsme měli dostatek vody a tak jsme tu roklinu nakonec našli a v pořádku se vrátili zpátky do San Pedra.

Jídlo v San Pedru se dá rozdělit na drahé a levné. První večer jsme udělali chybu a povečeřeli jsme v dosti drahé restauraci Adobe, kde jídlo bylo senzační, ale cena již nikoli. Další dny už jsme prozkoumali okolí a jedli jsme v místních trzích nebo restauracích pár bloků od centra, kde jídlo stálo jednu čtvrtinu a také velmi výborné.

Santiago de Chile a nepřekonatelný jet lag

Po 12ti hodinové letu přes Pacifik jsme se ocitli v teplém, avšak zasmogovaném Santiagu. Výhled na Andy by byl snad skoro z každého koutku města, kdyby nebylo neůstpné mlhy smogu nadnášející se nad městem. Neváhali jsme a hned první den jsme vyrzili do města a nasávali tepla, které nám už na Novém Zélandu ubývalo. Bojovali jsme proti ospalosti celé odpoledne, abychom se lépé vypořádali s 16ti hodinovým časovým posunem dozadu. Nebylo to nic platné, stejně jsme byli vzhůru ve 4 ráno prvních pár dní a celkově to trvalo asi týden než jsme se aklimatizovali (Ufff).

K našemu překvapení jsme rozuměli španělštině více než jsme si mysleli a tak starosti s dorozuměním jaké jsm měli v Číně rychle opadli. Je pravda, že nohy a ruce stále používáme k mluvenému slovu, ale dá se to bez větších problémů. Santiago je jako každé jiné věší měso v Evropě, plné života a mezinárodního ruchu. Málokdo ví, že Chile je jednou z nejvyspělejší zemí Jižní Ameriky a tak si člověk nepřipadá ani moc jako cizinec. V našem průzkumu po Santiagu jsme vylezli na dvě hory (cerro) Santa Lucia a San Cristobal. Na Santa Lucia je jaká si hradba, která je poseta mladými páry v objetí lásky a San Cristobal je podobný jako náš Petřín. Vede na něj totiž lanovka ze dvou stran, ale na vrcholu není rozhledna, nýbrž bílá socha panny Marie. Rozhled z obou hor je velmi dobrý, i když bez smogu by byly vidět i hory :). Další atrakcí je Pre-Columbian (před Kolumem) muzeum, které má různé druhy archeologických nálezů z Jižní Ameriky. Muzeum stojí za to (v neděli zadarmo), avšak za chvíli už se nearcheolog asi z těch miliony hrníčků a talířků začne trochu nudit.

Ještě na konec musím přiznat, že jídlo, které jsme zatím vyzkoušli bylo úžasné. Například takový americký párek v rohlíku (completo) s různými ingrediencemi jako avokádo, salsa atd. je velmi populární a fakticky vítečný. Také jsme vyzkoušeli empenadas se sýrem a masem, ale to už bylo horší, i když zase ne špatné.

Po 9000 km konečně zpátky v Aucklandu

Hlavním cílem našeho předčasného příjezdu do Aucklandu bylo prodání auta. Dali jsme inzeráty na internet do supermarketů a ubytovali se v kempu. K našemu překvapení jsme prodali Froda už za 3 dny za $1300. Koupili jsme ho za $1800, takže to není tak špatné. Procestovali jsme Nový Zéland za 500 dolarů za transport. Nyní máme ještě dva týdny, ale alespoň bez žádných křečí a stresu. Začalo nám trochu poprchávat a tak jsme se přesunuli zpátky do stejného hostelu (Bamber house), ve kterém jsme před 3 měsíci začali. Docela se nám poštěstilo, protože nám dali týdenní sazbu, takže teď žijeme levně.

V okolí Aucklandu je mnoho věcí na vidění a tak jsme ihned začali s návštěvou Muzea transportu a technologie, kde měla být výstava filmových efektů. Muzeum to bylo velmi hezké, ale ty filmové efekty byli spíš pro děti. Podařilo se nám i shlédnout Československou Jawu. Další zajímavé muzeum, kterému jsme dali co proto, je Muzeum Aucklandu. Je to tří patrová budova a v každém patře je o zábavu postaráno. V prvním patře jsou různé polynéské cetky, ve druhém už jsou zvířata a přírodní živly a třetí patro je plné valečného materiálu i se tu najde obrovský exemplář letadla.


Jednou z největších atrakcí našeho pobytu bylo rugby. Zakoupili jsme lístky na jeden místní zápas, kde se utkali Aucklandští Blues a Canberrští Brumbies. Naneštěstí pro našince to Australané vyhráli, ale musím však konstatovat, že rugby je zatím i skoro nudnější než baseball. Polovinu času stráví válením se na trávě nebo v nějakém hloučku. Možná bych tomu dal ještě jednu šanci, kdyby hrálo národní můžstvo, ale to je asi tak vše. Nicméně, zážitek dobrý.

Ještě jsme se stihli setkat s pár kamarády z Googlu, kteří také cestují po světě a kam jinam jsme museli zajít než do irské hospody, kde točí tmavý Guinness. Jak už to tak bývá, Guinness je nejlepsší v Dublinu a vše ostatní už je jen takový cuc :). Zbytek času jsme strávili mezi dlouhými hodinami u internetu, filmy, aktualizování životopisu a plánování naší další cesty do Jižní Ameriky. Nakonec jsem ještě stihnul přelousknout 1000 stránkovou knihu Pána prstenů, ale musím podotknout, že Tolkienovi asi trochu občas muselo trhnout v hlavě nebo byl fakt génius. Protože takových nesmyslných názvů postav a míst si člověk ani nemůže zapamatovat. Třeba jedna z hlavních postav je nazývána šesti různými jmény v průběhu děje a pak v tom čtenář má mít pořádek :). No fakt nevím, asi bych to znovu číst už nemusel. Tak už dost klábosení a příště se vám ohlásím z Jižní Ameriky (snad ještě s batohem:).