Vodopády Iguazu a bažiny Ibera

V Buenos Aires bylo hezky, ale už jsme zase začali pokoukávat kam bychom se vydali na pár dní a vyhráli vodopády Iguazu u Barzilské hranice (tyto vodopády jsou také v novém filmu Indiana Jonese). Po 16 hodinové luxusní jízdě autobusem společností Via Bariloche jsme se ocitli v tropické oblasti města Puerto Iguazu a nasadili pantofle. Na druhý den jsme se vydali k těmto světoznámým vodopádům, které jsou největšími na světě. Jsou větší než Niagarské vodopády a mají 275 vodopádů v průtoku asi 2,7 km řeky Iguazu. Některé samostatné vodopády jsou až 82 metrů vysoké, avšak většina jsou kolem 64 metrů. Nejmohutnější velikán je tzv. Garganta del Diablo (Ďáblův chřtán), který je 700 metrů dlouhý a 150 metrů široký. Stát na okraji takovéhoto obra je nepopsatelný zážitek a vřele bych ho všem milovníkům vody doporučoval.

Tento přírodní útvar se nalézá na hranicích Brazílie a Argentiny a k nedaleké hranici Paraguaye je co by kamenem dohodil. Z brazilskě strany se prý návštěvník může pokochat panoramickým obrázkem vodopádního systému. My jsme si řekli, že kvůli jednomu obrázku nemá cenu přejíždět hranice dvěma různými autobusy, takže musíme věřit tomu co se říká o této straně. Na druhou stranu, Argentinská část vodopádů Iguazu je, v mé mysli, dostačující a strávili jsme tam celý den. V Argentině se dá jít blíže k vodopádům než v Brazílii a tak bych řekl, že je konečný výsledek o moc lepší. V argentinském parku Iguazu je také možné zahlédnout mnohé druhy zvířat a hmyzu od ještěrek, krokodýlů po pestrobarevné motýly.

Z nádherných vodopádů jsme se po jedno denní cestě několika přepravnými prostředky přemístili do bažinaté oblasti Iberá. Tato oblast je proslulá svou hojností živočichů, hlavně obrovských kapybar, hojnými krokodýli a stovkou druhů ptactva. Vesnice Colonia Carlos Pellegrini je ideálním bodem k průzkumu zdejšího zarákoseného jezera, avšak dostat se sem není jen tak jednoduché a proto jsem napsal malý pruvodce, který si zde můžete přečíst (v angličtině). Jen tak pro shrnutí, Colonia Carlos Pellegrini leží mezí městy Mercedes a Posadas, které jsou od sebe vzdáleny asi 300km. Problém je v tom, že cesta není luxusním autobusem normální silnicí, ale terénním vozidlem po prašné cestě (když neprší:).

Musím podotknout, že pár dní strávených v této oblasti bylo nezapomenutelných co se přírody týče a bylo to senzační zakončení našeho putování. Náš hostitel nám uspořádal noční a denní výlet na lodi, při kterém jsme mohli pozorovat skoro jakékoli živočichy. Teda hady jako anakondu nebo bou jsme naneštěstí neviděli, ale myslím, že Jenni za to byla vděčná:). Kapybarami, kajmany a bažiními jeleny se to tu jen hemží a rozmanitých druhů ptáků je tu k nespočítání. No prostě takový malý ráj na zemi. Celá zkušenost je ještě znásobena díky těžším podmínkám dopravy, a proto do těchto končin ještě nejezdí tolik turistů. No posuďte z obrázků sami.

Když byl čas jet zpátky do Buenos Aires, tak se nám v Carlos Pellegrini dost rozpršelo a tak prašná cesta nebyla moc prašná a kola prokluzovali jak se sluší a patří, ale vše proběhlo při naprostém klidu našeho šoféra, který vypadal na Nicka Nolteho. Bylo to něco jako noční safari, protože při cestě jsme viděli ještě pár lišek a kapybar. Nakonec jsme autobus zpátky do Buenos Aires stihli bez menších problémů :).

Šťavnaté, masné Buenos Aires

Poslední zastávkou před návratem do země české byla Argentina. Nejdříve jsme začali s Buenos Aires, kterému se taky říká malá Paříž. Kdybych musel popsat Buenos Aires pár slovy, tak bych asi řekl, kafé na každém rohu, ulice jen jednosměrné, tango v ulicích a ty steaky jedna báseň. Jelikož nepiji víno, tak tuto stránku Buenos Aires nemůžu posoudit, ale Jenni pronesla, že chutná výtečně.

Ubytovali jsme se ve větším hostelu v San Telmu, které je čtvrtí tanga, takže jsme hned zašli na zdejší show v produkci Senor Tango. Restarační sál plný turistů měl nádech starší doby gangsterů a tanečníci s jejich kostými také tak působili. Natahovací harmoniky hráli celou noc a tanečnice se jen ladně pohybovali v náručích tanečníků. V půli programu začal zpívat asi zdejší známí zpěvák, protože ženy i brečeli. Něco na způsob Káji Gotta u nás. No prostě sranda. Jmenoval se Fernando Soler a už bych ho fakt slyšet nemusel:). Po hodině střídavého zpívání a mluvení ve španělštině zase uvolnil parket tanečníkům, takže jsme se zase začali bavit. Takovouto show bych doporučil, ale bylo by lepší rozumět více španělštině:).

Taky jsme museli otestovat světoznámé maso z argentinských krav a musím potvrdit co se říká. Hned u našeho hostelu byla restaurace "Gran Parilla del Plata" a tzv. Bife de chorizo and Bife de lomo byli úplně senzačně rozplívající se na jazyku. Ten steak byl tak dobrý, že by se o něm dalo i básnit, ale to asi nechám expertům, abych vás zbytečně nenudil. Je pravda, že jídlo je tu ještě levné v porovnání se Západní Evropou, ale již zase né o tolik a pořád se zdražuje. Dva lidi se dobře najedí za 10 euro, ale ve většině restauracích je to kolem 25-30 euro se všým všudy.

Při našich výpravách po městě jsme také zabloudili do části Recoleta , která je známá starobylím hřbitovem osobností. Jendou z nejnavštěvovanějších (to je ale dlouhé slovo, skoro jako ve finštině) hrobů je hrobka Evy Perónové. Myslel jsem si, že to bude podobné našim hřbitovům v Praze, ale vůbec ne. Člověk si připadá jako v menším městě. Hrobky jsou postaveny do výše až několika domů a mezi nimi se proplétají vydlážděné uzounké uličky. Jasně, že jsme také navštívili místo, kde je ten známý balkón, na kterém Evita stála a oslovovala davy. Ten už je ale na náměstí Máje v centru a ne v Recoletě.

Lima

Lima je obrovské město kde se proplétají bohaté západní čtvrtě s chudými špinavými bloky budov. Většina turistů se ubytuje ve čtvrti Miraflores, která je bezpečnější a tak jsme to také udělali. Naším přistavištěm se stal Miraflores House, který je útulným hostelem s příjemným majitelem Francisem.

Svět je malý a tak se nám podařilo se sejít s jedním párem Švédů, které jsme potkali v Cairns v Austrálii. Hned jsme si zašli na pivko a dali jsme si trochu bowlingu. Švédi vyhráli, ale Jenni to nevadilo, protože je Finové včera porazili na mistrovství v hokeji, což se zase dost často nestává.

Je tu k navštívení spousty muzeí, ale řekli jsme si, že jsme už té incké keramiky měli dost a tak jsme do žádného nevstoupili. Místo toho jsme nasedli do místní autobusové dopravy (zelený bus 73A), která nás zavezla na hlavní náměstí Plaza Mayor. Právě v ten den co jsme tam byli tu byl evropsko-latinskoamerický summit, kde i náš Mirek Topolánek prý byl. V ulicích to bylo znát tím, že zde byly všude barikády, policajti a většina atrakcí byla zavřených. Shlédli jsme limskou katedrálu, kde prý jsou pozůstatky Francisca Pizzara. Poté jsme navštívili monasterii Svatého Františka a zabloudili do tamnějších hrobek pod klášterem. Pak už nám nezbývalo nic jiného než se podívat na náměstí Svatého Martina a vyfotit bráchu na koni. Nakonec, opět jízda napraným autobusem zpátky k hostelu. Je zajímavé, že pár ulic dál od Plaza Mayor už je znát zdejší chudoba a cizincům se moc nedoporučuje tato místa navštěvovat.

Další den jsme chtěli z Limy ven a tak jsme se zajeli podívat na ruiny obyvatelů Pachacamac, které jsou asi 30km od Limy. Pachacamac byla skupina lidí, která osídlovala místo Limy už dávno před Inky, ale Inkové převzali tuto pevnost do jejich vlastnictví v jejich době slávy. No co vám budu povídat, moc z těch budov, které bylo postavené z bahnových cihel, nezbylo. Spíš to vypadalo jako poušť s tu a tam trčící zdí cihel. Ukončili jsme prohlídku v chrámu slunce, který tak jakš takš ještě měl nějaké ty zdi uchované, ale za moc to nestálo. Myslim, že po Machu Picchu bych toto klidně vynechal.

Ještě jsme stihli navštívit Park Lásky (Pargue del Amor) a podívat se na zasmogované pobřeží. A to je asi tak vše. Nevím jestli by se mi chtělo zpátky do Limy. Jako město to tu působí dost chmurně avšak musím uznat, že jídlo je tu velmi dobré. Člověk tu najde jakoukoli kuchyň (ne teda českou) za přívětivou cenu, když se vydá trochu dále od hlavních turistických atrakcí. Zítra již padáme do Argentiny a tak se zase brzy ohlasím.

Inkové z Peru

V brzských ranních hodinách jsme se přemístili ze Santiaga do Limy v Peru. Je prý lepší mít zaplacené ranní lety, protože odpolední jsou buď zpožděny nebo se cestující i občas nedostanou do letadla, protože let je přeplněný. Zatím jsme nic takového nezažili, avšak musím to zaklepat. Všechny cestovní průvodci doporučují si potvrdit let 48 a 24 hodin dopředu, aby se předešlo potížím. Z letiště v Limě jsme se bez problémů dostali k našemu hotelu (La Castellana), který byl zvolen kanadskou cestovní agentůrou GAP Adventures. My jsme si totiž na prvních 10 dní v Peru zařídili takový menší turistický odpočinek. Místo zařizování všeho počínaje od transportu do bydlení jsme si zaplatili takový jakoby zájezd na kterém se objevilo 12 lidí. Bylo to něco jako menší dovolená v našem dlouhém cestování, protože vše bylo trochu více dražší a tak hotely taky stály za to. Po tří měsíčním stanování na Novém Zélandu nám to přišlo vhod.

Hned druhý den jsme zase balili batohy a odletěli do města Puno u jezera Titicaca. Puno je 3800 mnm a tak jsme se museli aklimatizovat vysohorským podmínkám. Po přistání se zdálo, že vše bude v pohodě když budeme pít hodně vody a zbytečně se nenamáhat. Cítili jsme se dobře. Avšak k večeru už to bylo horší. Hned po vydatné večeři s alpacou (druh lámy) a pivem se mi začala točit trochu hlava a pak už jsme se probudil na zemi v restauraci kde se nade mnou skláněli číšníci a Jenni mi držela nohy nahoře ať se mi dostane do mozku kyslík. Po chvíli už mi bylo ok a tak jsme došli pomalu do hotelu a zdolali tři patra k pokoji. Bylo to jen tak tak, protože v pokoji jsme hned vletěl na záchod a vyvrhnul jsme milou alpacu i s hranolkama. Naštěstí na druhý den už vše bylo ok. A tak ponaučení pro příště, k aklimatizaci v nadmořské výšce nepřidávejte pivo, jezte jen lehká jídla a hlavně pomalu a také pijte čaj z coca listů. Jenni byla úplně v pořádku a tak se o mne starala.

První výlet nás zavedl na ostrov Taquile v jezeře Titicaca, který je vzdálený asi 3 hodiny lodí od města Puno. Na ostrově jsme pomaličku vyšplhali strmým schodištěm na hlavní náměstí a tam jsme prohlédli pár místních textilních výrobků a poté pojedli v jedné restauraci. Po lehkém obědu bylo na čase vyrazit zpátky a tak jsme zase slezli z vrcholku ostrova a vydali nazpět. Myslím, že už bych na tento ostrov nemusel, kort když cesta tam a zpět trvá 6 hodin lodí. Poblíž Puno jsou menší ostrovy, tzv. plovací ostrovy, které jsme navštívili na cestě zpátky. Tyto ostrovy Uros jsou postavny z místního rákosí a jsou ukotvoné ke dnu provazy. Obyvatelé původně postavili tyto ostrovy, aby utekli před nepříteli, ale nyní tu pořád žijí a mají zisky z tisíce turistů, kteří na ostrovech zastaví.

Další zastávkou bylo bývalé hlavní město Incké říše Cusco kde jsme pobyli dva dny. Navštívili jsme většinu zřícenin v okolí města mezi nimi i Saqsaywaman, Tambomachay, Pisac, Ollantaytambo. Jeden den jsme také zabrouzdali do jedné malé vesničky, kde nám domorodci ukázali jak pletou a barví jejich textil z lámí vlny. Také jsme měli příležitost okoštovat místní kukuřičné pivo "chicha", což nebylo nic moc, ale jeho jahodový brácha byl senzační. K večeři jsme museli ochutnat místni specialitku čím je grilované morče. V nějakých hospodách si můžete i vybrat svojí pochoutky v kotci s živými exempláři a kuchaři vám ji poté připravý. No co vám budu povídat, bylo to podobné králíkovi, ale s více tuku a méně masa :).

Posledním místem, které jsme navštívili byla světoznámá Machu Picchu. Po čtyř hodinové jízdě ve zdejším vlaku jsme se ocitli ve městě Aguas Calientes, které je poseto jedním betonovým domem vedle druhého a kromě toho, že jsou odsud výpravy na Machu Picchu tu nic moc není. Přespali jsme jednu noc a v 5:30 ráno vyrazili, s dalšími stovkami turistů, autobusem na Machu Picchu, abychom shlédli východ slunce. Jak se dalo předpokládat pohled na toto Incké město byl nepopsatelný. Avšak málo kdo ví, že poslední město Inků byla Vilcabamba a ne Machu Picchu. Nejlepší pohled na Machu Picchu byl za nedaleké hory Waynapicchu, která se tyčí na většině fotografií v pozadí Machu Picchu. Výstup na horu trvá asi jednu hodinu, i když se to dá zvládnout rychleji. Z této výšky se pak opravdu dá ohodnotit velikost města na Machu Picchu. Náš průvodce nám vysvětloval všechno možné a po asi dvou hodinách jsme měli volno a tak jsme prozkoumali toto sídlo Inků na vlastní pěst. Pět hodiny později už jsme opět seděli ve vlaku zpátky do města Cusco a poté druhý den odletěli do hlavního města Lima.

La Serena, Valparaiso a Casablanca

Na cestě zpátky do Santiaga jsme se rozhodli udělat pár zastávek u moře a tak naší první destinací bylo útulné město La Serena. Hned jakmile jsme dorazili na autobusové stanoviště nám pár domorodců nabízelo ubytování a tak jsme s jedním šli do jeho domu, kde jeho maminka měla asi 5 místností pro cestovatele. Celá rodina byla velmi hodná a hned nám ukázali kam máme jít na levné jídlo a tak jsme po sléze také udělali nelitovali jsme. Všude v Chile mají tzv. Menu dne, které obnáší polévku (cazuela), malé hlavní jídlo a pití či dezert. No prostě levná nádhera pro žaludek. V La Sereně jsme také objevil český Sokol, starší Škodovku Favorit, no a všude přítomné obchody Bata (Ty jsou fakt po celém světě). Počasí nám tu moc nepřálo a tak jsme se nevykoupali v moři. Jen jsme se tak prošli po městě, dobře jsme se najedli a strávili hodně času na internetu ohledně nějaké té práce až se vrátíme zpátky.

Z La Sereny jsme jeli do města Valparaiso, kde to bylo podobné s ubytováním. Ihned po výstupu z autobusu nás oslovila jedna paní, že prý její maminka má místo v bytě a tak jsme šli. Byt to byl obrovský, a už tam bylo pár přistěhovalců, takže jsme v obou případech měli štěstí a nenarazili jsme na nějaké chuligány co nás chtějí jen okrást. V Chile se zdá docela pohodlná na cestování a lidé jsou milí, i když je pravda, že člověk nikdy neví. Valparaiso je už větší město a je postaveno mezi horami a i na okolních horách, takže tak trochu budovy připomínají San Francisco v USA. Zde jsme pobyli jen jeden den a tak jsme procourali město křížem krážem a dali si dobré jídlo ve zdejší italské restauraci. V našem ubytování jsme potkali Australský pár, který byl z Chile, ale už 20 let žijí v Austrálii a tak nám dali dobré rady o tom jak se věci mají v Chile. Zajímavé povídání.

Poslední zastávkou před Santiagem bylo menší městečko Casablanca, kde má jeden můj kamarád z univerzity rodinu a tak jsme se u nich zastavili. Jeho strýc nám uvařil dobré jídlo v jeho restauraci (Willys Cafe) a jeho teta nás vzala do zdejší vinice Casas del Bosque, kde jsme okoštovali různé druhy vína a dostali přednášku o tom jak dělají víno. No nemohl jsem urazit a tak jsem ty různá vína vyzkoušl i když na víno moc nejsem. Musím řict, že jejich Sauvignon Blanc bylo nejlepší. Naše zastávka v Casablance byla senzační, ale jen na pár hodin a po návštěvě babičky kamaráda (ještě štěstí, že máme slovník) jsme už pádili na autobus do Santiaga. Příští hlášení už bude z Peru, kde budeme muset dávat větší bacha na věci.