Nelson a Motueka

Jak jsem již vzpomínal, sever jižního ostrova v okolí města Nelson má být dosti suchý bez deště, ale to se nám nepodařilo zažít. :) Druhý den po příjezdu začalo být pochmourno a poprchávalo. Ubytovali jsme se v kempu v údolí Maitai, které bylo asi 5 km od centra Nelsonu. Tato oblast je známá tím, že je zde hodně farmářů, kteří hledají lidi na sklízení jablek, hrušek, broskví, kiwi atd., podle toho co je v sezóně. Domluvili jsme se s Jenni, že se pokusí najít práci a za dva týdny vydělá pár peněz (né že bychom je nutně pořebovali, ale člověk nikdy neví), a tak jsme se tu pár dní jen tak poflakovali, volali do různých farem, ale nic se nám nedařilo. A navíc jsem dostal pokutu od policajta, protože jsem jel 74km v 50km oblasti, což jsem samozřejmě věděl, ale nesledoval jsem jak rychle jedu. No občas se člověk musí trochu vystrašit, aby zase zpomalil :).

Jelikož se žádná práce nenašla poblíž Nelson, tak jsme vyrazili o pár kilometrů dále do města Motueka, kde je ještě více sadů a práce. Sezoná prý právě začala. Ale jak už to bývá, taky se nic moc nedařilo práci najít. Takže se zase budeme posouvat o kus dále. Ještě jsme stihli si zajet do nedaleké jeskyně Ngarua, kde měli vykopané kosti vyhynutého ptáka Moa. Docela to byla zajímavá asi 45 minutová procházka jeskyním chrámem s různými formacemi a vykopanými kostmi. I nám dali na hlavy elegantní žluté přilby :).

Wellington a Cookův průliv

Město Wellington je docela malé (150 tisíc) na to, že je hlavní město Nového Zélandu, ale jeho strategická poloha při okraji Cookova průlivu ho staví do dobré pozice pro biznis. Wellington je velmi pěkné a útulné město, i přes neustávající vítr v jeho ulicích. Když se člověk brouzdá ulicemi ve Wellingtonu, připadá si jako v miniaturním San Franciscu v Kalifornii.

Rozhodli jsme se ztrávit 4 dny v jediném kempu ve městě, který se nazýval Rowena's Lodge. Ve skutečnosti to byl hostel, ale měl v zadu malou zahrádku, kde se mohli rozložit stany. Stanů tam bylo napráno asi 13 na malém prostranství, které by normálně sloužilo jen asi třem v lesním kempu. Takže si umíte představit tu symfonii zavíraní a otevíraní zipů během ranních a večerních hodin. Nebylo to však tak zlé, protože Rowena je velmi blízko centra a má parkoviště a hlavně je levná. Takže člověk rychle zapomene na újmu v soukromí, jelikož se to vyplatí.

Ve Wellingtonu je jedno z nejlepších muzeí, v kterém jsem kdy byl a ještě navíc je stále zadarmo. Muzeum se nazývá Te Papa a můžete si prohlédnout exhibice o začátcích Nového Zélandu, příběhy emigrantů, výstavy zvířat, které ukáží čtyři druhy ptáka kiwi a vyhynulého obra ptáka Moa. V jedné z atrakcí můžete i zažít zemětřesení, které není tak zajímavé, ale sranda.

Jako v Praze na Petřín, také ve Wellingtonu je lanová dráha, která vede do zdejší botanické zahrady, kde je překrásný rozhled na celý Wellington. Nachází se tu většina druhů stromů a rostlin, které rostou na Novém Zélandu i tu najdete zahradu růží a hvězdárnu. Z botanické zahrady se dá sejít dolů do města k budovám parlamentu, kde je tzv. Beehive (včelín), který je architektonickým diamantem Wellingtonu. Po této procházce jsem nemohl odolat a dal jsem si pár kilometrů ve zdejším veknovním bazénu, který je nedaleko Beehivu (jediný venkovní bazén, který jsem našel ve Wellingtonu).

Jeden podvečer jsme ztrávili v maorské restauraci "Kai in the city", která byla nedaleko našeho hostelu. Majitel nám hral na kytaru a prozpěvoval maorské Maori písničky, do kterých nás i občas zapojil se slovami na papíru v ruce. Také nás naučil pár maorských frází a i zazpíval k narozeninám jednomu Němcovi co tam posedával. Jídla nejsou nějak velká a levnám, tak tam nechoďte hladoví, ale za to jsou velmi chutná.

Poslední den ve Wellingtonu jsme se nalodili na velký trajekt s autem a vydali na tří hodinovou cestu přes Cookův průliv ze severního ostrova na jižní. Počasí nám přálo a tak jsme si užili překrásných výhledů na krajinu u jižního ostrova. Po příjezdu jsme se rozhodli dojet do města Nelson, které má prý být jedním z nejsušších míst na Novém Zélandu.

Napier - Art Deco

Naše únava z pochodu po horách v Tongariro na sebe nenechala dlouho čekat a tak jsme se rozhodli ztrávit pár lenošivých dnů v malém městečku Napier. Utábořili jsme se asi 10km od centra v útulném karavan parku v městečku Clive. Jeho majitel byl velmi milý a ve všem nám vyšel vstříct i nám nabídnul, že prý když bude hodně pršet, můžeme využít jeho karavanu na noc. Naštěstí jsme ho nemuseli využít, ale prozměnu jsme zakoupili nový stan, protože to naše Áčko bylo fakt malé a zevnitř velmi mokré poránu. Nový stan byl stále relevantně levný (asi 50 euro), je větší a má venkovní vrstvu, takže jsme v suchu. No posuďte sami.

Shodou náhod byl v Napier roční festival Art Deco, tak jsme se v sobotu vydali do ulic a dívali na kolonu starodávných aut a motorek spolu s lidmi oblečenými ve stylu tehdejší doby. I jsme zahlédli Charlieho Chaplina. Město Napier je vlastně tak trochu postaveno ve stylu Art Deco (1930) a to z toho důvodu, že město bylo zničeno zemětřesením v roce 1931 a poté znovu postaveno podle tehdejšího stylu.

Tongariro - Pán prstenů

Ve městě Taupo jsme bedlivě sledovali předpověď počasí v místním informačním centru, které se mimo jiné specializuje na nedaleký národní park Tongariro. Tento park je tvořen pohořím se třemi horami - Ruapehu (okolo 2800m), Ngauruhoe a Tongariro. Toto pohoří má nejaktivnější sopky na světě, které jsou také největší na Novém Zělandě. Tvrdí horalové zde mohou pochodovat po horách v parku po stezkách až několik dní. Jelikož mi nejsme nějak zkušení v tomto sportu a nemáme tu správnou výbavu, tak jsme se vydali na jednodenní tůru, která nám trvala asi 8 hodin a byla 18km dlouhá. Počasí nám naštěstí přálo a tak jsme v 6 hodin ráno dorazili místním autobusem na začátek štreky. Stezka nás měla vést mezi Ngauruhoe a Tongariro a nazývá se Tongariro Crossing. Ještě jedna taková zajímavost, aso nejznámější horou zde je Ngauruhoe, protože se proslavila ve filmu Pán prstenů, kde Frodo zde háže prsten do chřtánu zdejsí sopky. No posuďte sami jak to vypadá v 6 hodin ráno na obrázku. Na cestu jsme byli připraveni s oblečením do každého počasí, protože jsme vystoupali až do 1800m a vítr zde hučel o sto šest. Naštěstí nám na cestu nepršelo. Cesta nahoru byla strmá a ruce a nohy se navzájem museli doplňovat o stabilitu. Sopka nám žádná nevyvrhla lávu a tak jsme také přežili bez popálenin:). Jak jsme tak šlapali nahoru, vrstev oblečení a větru přibývalo a porostu ubývalo. Po přejetí pár sopečných kráterů jsmse se ocitli na nejvyšším bodu stezky a zde byl překrásný pohled na horská plesa Emeraldových jezer.. Po obědě v zákoutí, které nás ochránilo před větrem jsme se vydali směrem dolů k jezerům a pak do údolí. Cesta dolů nebyla zpočátku až tak náročná, ale v posledních dvou hodinách cesty se začali oběvovat uměle vytvořené schody, takže naše utahané nohy měly ještě více zátěže než pouze chození po stezce. Po alespoň tisíci schody, které byli rozmístěné po celé stezce, aby asi zlepšili cestu dolů jsme se ocitli na parkovišti, kde všichni horalové čekali na jejich autobusi zpátky do kempu. Ach ty kolena :). Noc byla chladná a deštivá, takže jsme se moc nevyspali, ale za to jsme měli senzační pocit ze zdolané hory. Na druhý den bylo počasí na draka, takže jsme měli strašlivé štěstí, že nám to tak přálo. Vřele bych toto dobrodružství doporučil všem.

Města prdů a pstruhů - Rotorua a Taupo

Další zastávkou na naší cestě bylo město Rotorua. Tato oblast je známá pro termální prameny, bublající bahna, gejzírů, Maorksou kultůru a přehlcení hotelů s termálními bazény. Na první pohled je toto město podobné ostatním na Novém Zélandu, ale když se zhluboka nadechnete, vzduch nasycený vůní síry vás ihned srazí na kolena.

Asi 30 km na jih od Rotorua je termální park zvaný Wai-o-tapu, který má velký počet různých termálních útvarů. V parku se může chodit po asi třech různých stezkách, které mají variabilní délku. Každá atrakce (přírodní útvar) je označen na mapě a kratký paragraf vysvětlivek vám hbitě popíše na co se díváte. Nejznámější atrakcí v tomto parku je tzv. Champaign pool, který je asi 60m hluboký, stálé se zněj kouří a má načervenalý okraj plný sedimentů. Asi po 3 hodinách se nám už točila hlava z té síry ve vzduchu a tak jsme se posunuli o dům dál zpátky do Rotorua. Po náročném chození jsme si dopřáli masáž a bahení koupel v místním podniku SPA QE. Cenově to bylo o hodně levnější než světoznámé polynéské lázně a tak jsme neváhali. Jenni měla terapeutickou masáž a ja si dal to bahno (hned jsem si vzpomněl na Buriana u pokladny jak čeká na bahno). Musím, avšak podotknout, že bahno nic moc, protože to byla jen normální vana s hnědou vodou a nějakou tou malou vrstvou bahna na dně. Původně jsem myslel, že se fakt budu koupat v hustém bahně, ale toto mělo do toho dost daleko. I přesto to bylo relaxační, ale příště by to byla masáž.

Po rozmazlení v Rotorua jsme se vydali dále na jih směrem k jezeru Taupo. Ještě po cestě jsme se zastavili u známých vodopádů Huka na řece Waikato. Voda je tu fakticky nádherně modrá a velmi rychlá, protože teče ze široké řeky asi 4m hluboké do koryta, které je 10m hluboké a dosti úzké. I když trochu na nás pršelo, pohled na vodu byl senzační a hned jsem si do ní chtěl skočit.

Na jezeře Taupo jsme měli jen jeden cíl, a to chytit pstruha. Tato oblast je známá mezi světovými rybáři pro množství pstruhů v řekách a v jezeře. I vám ho tu uvaří v restauraci, když si ho chytíte. Je to nezpočetné množství rybářských průvodců a lodí na najmutí, ale byli jsme šokováni, kolik za to chtějí peněz. Až 400 dolarů za hodinu. Tak jsme to udělali po svém a vypůjčili jsme si pruty a třpitky z jednoho místního obchodu, kde nám majitel také dal mapu a zakroužkoval místa, kde je nejlepší jít. Hned ten den večer jsem to musel vyzkoušet a po pár desítek nahození se na mě usmálo štěstí. Pstruh to byl asi 37cm dlouhý, ale naneštěstí limit byl 45cm v jezeře a tak jsem ho musel pustit. Už se mi sliny na jazyku jen sbíhaly jak bychom si ho udělali v alobalu s citrónem. No museli jsme se spokojit s koupením lososa v místním supermarketu. Na druhý den jsme se Jenni vydali na místo mezí dvěma zátokami, sluníčko nám přálo a tak jsem si užili celý den rybaření. Jak už to bývá zvykem, nic jsme samozřejme přes den nechytili, ale za to jsme vyvěsili pár vánočních dekorací ve stylu třpitek na zdejší stromy a keře. Ryby byly ve vodě vidět, ale asi se jim naše třpitky moc nezdály a tak jsme se museli smířit zase s dalšími bezmasými špagetami hehe.

Poloostrov Coromandel

Po krátkém odpočinutí v hostelu v Aucklandu jsme se opět vydali na cestu a tentokrát směrem na jih na poloostrov Coromandel. Tato oblast Nového Zélandu je známá překrásnou přímořskou krajinou a také je to počátek cesty termálních pramenů, která vede dále na jih. Usídlili jsme se s naším malým stanem ve měste Coromandel a na druhý den jsme vyrazili do Fletcherova zálivu. Cesta do zálivu měla být krátká, ale neuvědomili jsme si, že povede asi 30km po lesní cestě s početnými drmoly, takže jsme strávili asi dvě hodiny tam a zpět jen na 30km. Nevadilo to však moc, protože se bylo na co dívat. Krajinka jedna báseň. Po cestě jsme nepotkali skoro ani žyváčka, jen v místních kempech se občas někdo mihnul. V zálivu taky jsme se uhnízdili na pláži s černým pískem, kde se ležérně poflakovali kachny a racci. Je to tu vlastně nejsevernější místo na Coromandel a nedá se autem už dále pokračovat. Avšak vede tu klikatá cestička udolími krav do nedaleké další malé vesnice kde se zase napojuje lesní cesta dále. Na tuto trať jsme neměli čas, jelikož bychom museli jít také nazpět a tak jsme se jen vydali na jednu hodinu na kopec. Nádhera.

Na druhý den jsme vyrazili směrem ke Katedrálové zátoce (Cathedral Cove), kam vede asi 40ti minutová stezka lesem. Tato zátoka je velmi známá a když k tomu přidáte místní státní svátek a víkend, tak si asi umíte představit kolik lidí tam bylo. :) Tato zátoka je pojmenována podle zdejšího tunelu ve skále, který připomíná katedrálu. Po této procházce jsme se vydali o pár kilometrů dále na jih na pláž, které měla podvodní horký pramen, takže lidé z různých konců světa se scházejí a hrabou rýči při odlivu až si vykopu malý bazének s termální lázní. Také jsme se to rozhodli vyzkoušet, ale po tlačenici se stovky turistů a ještě k tomu s dosti vysokým odlivem se nám ani na chvíli nepodařilo vykopat díru aniž by byla rozmočena vlnou. Jenni to chytře vzdala po pár minutách, já naopak jsem kopal jak blázen, protože jsme zaplatili za lopatu :). Termální vodu jsme našli, a je fakticky skoro bublající, ale malého bazénku jsme se nedočkali. Tak po dvou hodinovém usilí a teplých chodidel jsem to na konec vzdal.

Poslední zastávka v Coromandel bylo malé městečko Mt. Maunganui, které ma na konci poloostrovu na kterém sedí horu. Na tuto horu se dá vylézt několika spletitými stezkami a tak jsme za chmurného počasí podnikly výpravu. Rozhled z hory byl fenomenální, ale trochu vadily mraky :). Naštěstí moc nepršelo, tak jsme přežili i dosti strmý sestup bez skluzů a úrazů.

Auckland a nejsevernější část Nového Zélandu

Konečně jsem si našel trochu času na aktualizování blogu. Momentálně se nacházíme na Novém Zélandu. Během prvního týdnu v Aucklandu jsme měli na agendě koupení ojetého auta, které nám bude sloužit po dobu 3 měsíců. Hned po příjezdu jsme zkontrolovali nástěnku v našem hostelu Bamber House, kde majitelé různých čtyřkolek provokativně vyvěšují jejich nabídky. Většina plakátů vypadá podobně, takže se člověk vetšinou soustředí jen na cenu auta, ale co mě zaujalo na jednom inzerátu byla česká adresa u seznamu majitele auta. No jasně, že jsem hned zavolal a domluvili jsme se, že se na auto podíváme až dorazí do Aucklandu za 3 dny (i když zájemci už byli, majitel říkal, že když se s ním setkám hned po příjezdu tak může auto být naše). Takže s tímto ujištěním jsme již dále nehledali a jen tak se poflakovali po Aucklandu a okolí našeho hostelu u hory Edenu. Tato hora, je vlastně spící sopka. Když přišel den D, tak jsme čekali až nás český majitel auta zavolá. A nic. Tak jsme museli být proaktivní a zavolali jsme my, ale jen, abychom byli zklamáni, že už auto je prodané. Nu což, museli jsme teď hledat dále. Naštěstí jeden mladý kluk z Kanady, který prodával auto bydlel v našem hostelu, a tak jsme ho hned oslovili a vše klaplo. Auto asi po 10 dnech stále jezdí bez problémů (musím to zaklepat).

Během minulého týdne jsme navštívili různé severní části Nového Zélandu. Začali jsme v chráněném lese Waipoua, který je známý obrovskými Kauri stromy. Některé z nich dosahují průměru až 5 metrů. V tomto lese jsme také strávili naši první noc v zakoupeném stanu (starý A typ nás stál použitý, asi 700Kč). Stan zatím stojí, takže pokračujeme dále. Po pár lesních vycházkách velmi zajímavým porostem, plným obrovitým kapradím jsme zavítali do místa, které se v překladu nazývá Wairere kameny (Wairere boulders). Jsou zde největší krystalové kameny na Novém Zélandu. Geologii moc neruzumím, ale dvou hodinová tůra lesem byla plná senzačních výhledů na krajinu a také jsme se dozvěděli, že na Novém Zélandu je 5 druhů kapradin. Naší další zastávkou byl nejsevernější místo na NZ a to mys Reinga. Krajina je tu úžasná a výhled na moře ještě lepší. Je zajímavé, že zdejší přímořské okolí je prošité dunami pouště. Jedna z nejznámějších je duna Te Paki, kde se provozují sjezdy na prknech na písku. Nemyslím si, že to je zase až tak jiný pocit než na sněhu nebo na vodě, takže jsme to neabsolvovali. Nicméně to bylo poprvé co jsem stál jakoby v poušti. Po večerním pouštním vytížení jsme se ubytovali ve stanové oblasti u Waitiki, kde jsme po sléze zjistili, že se tu rojí komáři. Takže po několikanásobném krve prolití při masakrování komárů ve stanu, jsme se moc nevyspali :).

Na cestě ze severu jsme se zastavili ve městě Russell (také známé pod maorským jménem Kororareka), což vlastně bývalo hlavní město v 18tém století. Při našich cestách světem jsem našel pár rybářských háčků a vlasců, tak jsem si vytvořil provizorní pytlačku a zkusil jsem tu z mola štěstí. Nic moc se to nedařilo, takže po neukrutné bytvě s malilinkatými rybičkami jsem tam zanechal dva krajíce chleba, jeden zaseknutý háček a jednu rybu s naušnicí v hubě. Prostě jsem nic nechytil, asi na starodávnou metodu kapřího chleba to moc nebre. Příště vyzkouším nějakou zakoupenou návnadu. U města Russell je také oblast s názvem Waitangi, která nese velkou váhu v historii Nového Zélandu. Je to právě zde, kde maorští náčelníci podepsali smlouvu s britskou korunou o uzavření míru a vzniku novozélandského státu pod britskou korunou. Bylo to tam hezké a pro spestření jsme si připlatili a navštívili maorskou show s muzikou a tancováním.

Naše poslední zastávka byla v malém měste Tutukaka, kde jsem se vydal na potápěčskou výpravu v mořské rezervaci u ostrovů Poor Knights. Bylo to senzační, ale voda fakt studená (21 stupňů). Ještě na cestě zpátky do Aucklandu jsme zastavili u termálních lázní Waiwera, ale toto nás trochu zklamalo, protože tento areál je spíše pro děti, takže relaxace s výřivkami tam nejsou.